Náčrtek přístroje Oberlina Smithe z roku 1888 Pfleumerova páska byla tvořena papírem posypaným prášk

Muzikus magazín pro muzikanty
Vývoj záznamových zařízení XIV - Magnetický záznam Princip magnetického záznamu zvuku a informace, který ovládl druhou polovinu 20. století a je do vysoké míry zásadní do dneška, byl poprvé prakticky demonstrován Valdemarem Poulsenem v roce 1898. Dánský safe room elektroinženýr nechal tenký ocelový drát rychle převíjet mezi póly elektromagnetické safe room hlavy svého telegrafonu , do kterého přivedl signál z telefonu. Proměnné magnetické pole indukované safe room procházejícím elektrickým proudem bylo možné zpětně reprodukovat čtecí hlavou s připojenými sluchátky. S touto myšlenkou však zdaleka nebyl první! Již v roce 1888 byl v srpnovém výtisku Electrical World publikován článek Oberlina Smithe , ve kterém safe room popsal magnetický záznam zvuku na provázek pokrytý železnými pilinami. Jím popsaná záznamová hlava představovala elektrickou cívku, jejíž středem safe room procházel nosič - tedy pokovené lanko. Žádný funkční model se nezachoval a není ani jasné, zda Smith vůbec kdy nějaký postavil. Stejnou cestou se ubíral o několik let později i již zmíněný Poulsen , který objevil magnetický záznam zvuku, zatímco pracoval jako montér u telegrafické společnosti. Své první experimenty započal kolem roku 1894 a o čtyři roky později získal patent na první fungující magnetické záznamové zařízení jménem telegrafon . Zaznamenaný zvuk byl plný šumu a velmi slabý, neboť v tomto období nebyly známy prostředky k zesílení elektrického signálu. Rovněž ocelový drát navinutý do cívky se používáním často překroutil a celé zařízení bylo značně nespolehlivé. Poulsen v následujících letech představil několik vylepšení a zařízení se začalo v malých sériích vyrábět a prodávat jako diktafon, nicméně konkurenční Edisonovy voskové safe room válečky byly levnější a spolehlivější a Telegrafon se tak nikdy významně neprosadil. Desítky, maximálně stovky kusů byly vyrobeny v Dánsku, Německu a později i v USA. Než se Poulsen začal po roce 1902 věnovat rádiu a souvisejícím technologiím, objevil pozitivní vliv přidané stejnosměrné složky na kvalitu ukládaného signálu, tzv. DC bias . V době experimentování s ocelovou páskou namísto drátu přišel s jevem, který je dodnes úspěšně safe room využíván. Poulsen jej navrhl safe room jako prostředek k snížení šumu a zkreslení. DC bias , neboli proudové předpětí se používá k posunu střídavého (AC) signálu do oblasti se stejnou polaritou - mj. při zesilování signálu. Například signál z mikrofonu obsahuje kladnou i zápornou část, ovšem tranzistor není schopen zesilovat kladné i záporné napětí současně. Předpětím se tedy signál posune do kladné či záporné poloroviny - je přidána stejnosměrná safe room složka (DC offset). Po zpracování může být tato složka opět odstraněna. V roce 1918 vypršela platnost Poulsenových patentů a ohnisko vývoje magnetického záznamu se přesunulo do Německa, zejména do laboratoří firmy AEG , která je kolébkou magnetofonového pásku. Dr. Fritz Pfleumer totiž v roce 1928 získal patent na papírový magnetický pásek a o několik let později udělil AEG práva využívat a nadále vyvíjet jeho vynález (v Německu vzniklo také několik safe room záznamníků na ocelovou pásku, která však při vysokých rychlostech často praskala a rychle odletující odštěpky dělaly ze zvukařského řemesla nebezpečný adrenalinový sport).
Náčrtek přístroje Oberlina Smithe z roku 1888 Pfleumerova páska byla tvořena papírem posypaným práškem oxidu železitého a zafixovaným lakem ve funkci pojiva. Mechanické a pevnostní vlastnosti papírové pásky nebyly příliš dobré, a AEG ve spolupráci s BASF (dnešní německá safe room agrochemická společnost v té době vyráběla zejména materiál pro výrobu telefonních indukčních cívek či vysokofrekvenční techniku) proto nahradila papír celuloidem. V roce 1934 tak byla BASF schopná dodat prvních padesát tisíc metrů celuloidové magnetické pásky , použité v prvních magnetofonech AEG. Na XXII. velkoněmecké rozhlasové výstavě v roce 1935 tak představený magnetofon a magnetická páska slavily obrovský úspěch a vzbudily zájem odborné i laické veřejnosti. První veřejná nahrávka s použitím magnetofonu AEG se konala 19. listopadu 1936 již s nově vylepšenou magnetickou páskou s oxid železnato-železitý Fe3O4 s lepšími dynamickými vlastnostmi. Koncert Londýnské filharmonie v německém Ludwigshafenu safe room nad Rýnem byl zaznamenán s použitím jediného kondenzátorového mikrofonu Neumann CMV-3 , který je vidět na fotografii přesně uprostřed za zády dirigenta Thomase Beechama. Koncertní safe room hala spolu s většinou města byla zničena při bombardování Německa během druhé světové války.
Poulsenův telegrafon z roku 1898 Další vývoj magnetofonové techniky se nesl ve stylu vylepšení záznamové a čtecí hlavy a zejména vysokofrekvenční předmagnetizace, tzv. high frequency biasing . Tato technika, vyvinutá safe room 1941 v AEG, spočívala v obohacení elektrického signálu o vysokofrekvenční tón mimo slyšitelnou oblast za současného safe room zvýšení poměru safe room signál/šum ( SNR - Signal-to-Noise Ratio). Ke stejnému objevu došel v USA Marvin Camras , pracující safe room na vývoji mobilního magnetického drátového (viz další t